Václav Michalskij – Sedmnáct levých bot – román o zajetích, útěcích, síle se rvát a věčné naději…

Román plánujeme vydat na přelomu roku 2019/2020

Václav Michalskij o románu Sedmnáct levých bot

Zde můžete přejít přímo na anotaci a ukázku z textu

Od autora

V pětadvaceti se mi třicítka zdála nekonečným stářím. Jiná čísla jsem vůbec nebral v úvahu.

Ale po padesátce, když čas začíná letět takovou rychlostí, že vítr sviští kolem uší, přestal jsem o svém věku přemýšlet.

Podle mne, Ivan Alexejevič Bunin řekl, že lidé přisuzují počítání věku zbytečný význam.

Kdyby nevěděli, kolik komu je, tak by si žili pro sebe a se všemi jako rovný s rovným. Za sebe dodávám, že by určitě žili déle, a mnoho nemocí by vůbec neexistovalo.

Takže, když mi bylo akorát pětadvacet, začalo horké léto. Ležel jsem ve stínu pod přístřeškem na machačkalské městské pláži, která byla v té době docela špinavá. Vítr hnal po písku útržky novin. Jeden docela velký mě praštil do obličeje. Těžko říci, proč jsem ho nesundal a nevyhodil do koše, co stál ode mne deset metrů. Pravděpodobně proto, že jsem byl líný.

Pokud bych uměl psát básně, tak bych určitě napsal „Ódu na Lenost“.

Díky lenosti lidstvo nepáchá každou minutu hromadu smrtelných hloupostí. Je na to spousta příkladů, kdy Lenost (záměrně ji píšu s velkým písmenem) přináší užitek. Počínaje velkým, jako je vynález kola nebo pračky, po menší, užitečný pro libovolného člověka.

S útržkem novin to bylo stejné. Vzal jsem ho a začal číst a přestal poslouchat šum moře, výskot a povyk těch, kteří se koupali. Přestal jsem cítit přízemní vítr s pískem, který mě dráždil. Článek v novinách nebyl rozsáhlý, ale vyprávělo se v něm o tom, o čem jsem ještě nikdy neslyšel. Psalo se tam, jak náš voják utíkal z německého zajetí, a doma ho zase posadili za ostnatý drát.

Podpisu pod článkem jsem si nevšiml.

Určitě to byl jeden z nejposlednějších, možná náhodných článků z období oteplení. Pečlivě jsem útržek složil a zasunul do kapsy kalhot, které ležely vedle mě na písku.

To, co jsem náhodně přečetl, se mi usadilo na duši, a na podzim se u mne fakticky v hrubých obrazech zformoval syžet budoucího románu, který ještě neměl jméno. U nás ve městě byla velká nemocnice. Jmenovala se Centrální, a asi se tak jmenuje dodnes. V dětství jsem několik let bydlel vedle ní, protože můj děda Adam tam stavěl svůj další dům patřící mezi ty, které vždycky nedostavěl a vyrazil stavět nový.

V našem městě, jež se nemohlo chlubit přebytkem zeleně, byl pro nás, drobotinu, areál Centrální nemocnice veskrze přitažlivým místem. Rostla tam spousta stromů a keřů. Bylo kde si hrát na schovávanou i na kozáky a bandity. Z té doby jsem si zapamatoval nemocničního hlídače, který měl místo levé nohy protézu. V mých představách všechno zapadlo, určitým způsobem se spojilo, a zvláštně samo sebou vypadl název budoucího románu: „Sedmnáct levých bot“ vydaného v Machačkale. A když máte název, práce může začít. V lednu 1964 jsem už napsal první kapitolu.

V témže roce se stala ještě jedna událost, která byla pro román důležitá.

V našem patrovém, kamenném kvalitním domě, s mezerami mezi dřevěnými schody, který postavili němečtí zajatci, bydlel hned vedle nás skromný účetní Nikolaj Ivanovič. Byl malého vzrůstu a nenápadného zevnějšku. Jediné, co na něm bylo patrné, byla výjimečná dobrota a přejícnost k mužům, ženám, starcům a dětem, známým i neznámým, ke všem bez rozdílu. V pozdějším životě jsem se nejednou přesvědčil, že lidé heroického založení jsou, zpravidla, velmi skromní k sobě a velmi přátelští a přející ke svému okolí. Asi jejich mocný duch a síla charakteru jako by jim diktovaly právě takový způsob chování ve společnosti. Patřičně silní lidé se nikdy nevytahují svými možnostmi, především proto, že znají svoji cenu.

Zapamatoval jsem si Nikolaje Ivanoviče věšícího ve dvoře prádlo na sušák – s náhrdelníkem kolíčků na krku a velkým emailovým lavorem v rukou.

A najednou prásk – článek v našich místních novinách o tom, že „řád našel hrdinu“, o tom, jak našeho Nikolaje Ivanoviče pozvali na vojenskou správu a tam mu předali Řád Rudé hvězdy, na který byl navržen již kdysi dávno, ještě za války. Ale tenkrát se ho vyznamenat nepodařilo, protože náš Nikolaj Ivanovič „byl pohřešován“, ale vlastně padl do zajetí. Pětkrát utíkal z německých koncentráků a pošesté z Osvětimi.

Tím byl určen osud hlavního hrdiny románu, a s ním, během psaní románu, i osudy druhých postav „Sedmnáct levých bot“.

Později mi Nikolaj Ivanovič Maslennikov vyprávěl o Osvětimi a o dalších německých koncentračních a rozřazovacích táborech.

To všechno mi, samozřejmě, pomohlo zpracovat román tak, aby zněl pravdivě.

Nechci tu převyprávět svůj životopis, proto se dále nebudu rozšiřovat o práci nad románem „Sedmnáct levých bot“. Řeknu jen, že jsem rád, že je román dosud živý a čtený.

Chci poznamenat, že v době, kterou popisuji, pracoval v Sovětském svazu skvěle systém knižní distribuce, a tak jsem kvůli románu „Sedmnáct levých bot“, vydaném roku 1967 v Dagestánském knižním vydavatelství nákladem padesát tisíc kusů, dostal stovky dopisů z různých částí země. Jsem vděčný všem lidem, kteří mi napsali dopisy tehdy a píší mi dodnes.

V roce 1990 ve filmovém studiu A.M. Gorkého natočil režisér Ilja Gurin na motivy románu „Sedmnáct levých bot“ dvě filmové varianty.

Jednu, pětidílnou, pro televizi a druhou, dvoudílnou, do kin. V hlavní roli byl národní umělec SSSR Ivan Lapikov. Film dosud čas od času dávají v televizi a prodávají na videokazetách.

A teď ať chcete nebo nechcete, musíme se vrátit k útržku novin, který mě udeřil do obličeje na machačkalské pláži a jímž to všechno začalo. Na úplném počátku osmdesátých let, když jsem pracoval v Hlavní redakci nakladatelství „Sovětský spisovatel“, vyměnil se nám šéfredaktor. Namísto skvělé vydavatelky Valentiny Michajlovny Karpovové, která odešla na penzi, přišel absolvent Akademie společenských věd ÚV KSSS Igor Michajlovič Buzyljov. Byl to velmi sympatický, dobře vzdělaný člověk z žurnalistiky, přesněji z novin „Izvěstija“. Seznámili jsme se, a tak jsem začal vzpomínat, odkud znám jeho příjmení, s čím ho mám spojené?

Hned jsem si nevzpomněl.

Ale za týden nebo dva mě náhle osvítilo. ‚Ano, to je autor toho samého článku.

Novinový útržek s článkem Igora Buzyljova byl tenkrát už ten tam. Ale četl jsem jej vícekrát a zapamatoval si, že to byly noviny „Izvěstija“ (jak bylo natištěno malým písmem dole na stránce). Zapamatoval jsem si i jméno autora.

Krátce jsem vyprávěl Buzyljovovi smysl toho článku a zeptal se, zda není autor? Ukázalo se, že ano.

Tak to bylo. Tak před mýma očima Její Veličenstvo Náhoda uzavřela ještě jeden životní kruh.

P.S.

Den se táhne, ale život letí. Už uplynulo 50 let od vydání mého románu „Sedmnáct levých bot“ vydaného v Machačkale. Od prvního dne, co kniha přišla na svět, netrpěla nezájmem čtenářů, ale v literární kritice o ní nebyla ani zmínka.

Dopadlo to tak, že první uveřejněná odezva byla publikována po dvaceti letech. Náleží klasikovi ruské literatury Valentinu Petrovičovi Katajevovi. V předmluvě k mým „Sebraným spisům“ napsal: „Jsem přesvědčen o tom, že mnoha hrdinům Václava Michalského je souzen dlouhý život v srdcích čtenářů, a především takovým, jako je neporažený Alexej Zykov z románu „Sedmnáct levých bot“, stará horalka Patimat z „Balady o staré zbrani“ a překrásná ruská dívka Kátěnka ze stejnojmenné povídky. Neznalému čtenáři se próza Václava Michalského může zdát tradiční, ale zkušené oko vidí její novost, která ještě jednou potvrzuje zlaté pravidlo, že co je talentované, je i nové. Včetně hledání formy.“

Mnoho lidí mi po přečtení „Sedmnácti levých bot“ psalo dopisy. Je potřeba říci, že jsem si vždycky těchto živých ohlasů cenil. Stalo se, že dnes jsou všechny do jednoho pryč.

Budu rád za ohlasy čtenářů na „Sedmnáctlevých bot“.

***

Pokračovat na poznámky z článku “Naši a cizí” od ruského literárního kritika Lva Anninského…

Přeložil: Václav Hrbek, 2017

***

Už jste četli román Václava Michalského Jaro v Kartágu?